Irsko
Irsko[4] (irsky 
Éire, anglicky Ireland,[5] také irsky Poblacht na hÉireann a anglicky Republic of Ireland,[6] Irská republika) je stát v severozápadní Evropě, zaujímající zhruba pět šestin povrchu stejnojmenného ostrova. Suverénní stát má jedinou pozemní hranici se Severním Irskem, které je součástí Spojeného království. Jinak je obklopeno Atlantským oceánem, na jihu Keltským mořem, na jihovýchodě Svatojiřským průlivem a na východě Irským mořem. Nížinné centrální roviny jsou obklopeny pobřežními horami a země má mírné oceánské podnebí. Irsko se dělí na 26 hrabství, na ploše asi 70 000 km² žije 5,4 milionu obyvatel.[1] Jeho hlavním a největším městem je Dublin, mezi další velká města patří Cork, Limerick, Galway a Waterford. Tři čtvrtiny obyvatel jsou Irové, největšími menšinami jsou Poláci a Britové,[7] oficiálními jazyky je irština a angličtina. Tři čtvrtiny populace se hlásí ke křesťanství.
Irský svobodný stát se statusem dominia vznikl v roce 1922 na základě anglo-irské dohody. V roce 1937 byla přijata nová ústava, v níž byl stát pojmenován „Irsko“ a fakticky se stal republikou s voleným prezidentem bez výkonné moci. Oficiálně byla republika vyhlášena v roce 1949. Irsko v té době bylo jedním z nejchudších států západní Evropy a mělo vysokou míru emigrace. V roce 1955 se Irsko stalo členem Organizace spojených národů. V roce 1973 vstoupilo do Evropských společenství, předchůdce Evropské unie. Po většinu 20. století stát neměl žádné formální vztahy se Severním Irskem, ale v 80. a 90. letech 20. století britská a irská vláda spolupracovaly se severoirskými stranami na řešení konfliktu, který se stal známým jako Trable. Od podpisu Velkopáteční dohody v roce 1998 spolupracují irská a severoirská vláda v řadě oblastí politiky v rámci Rady ministrů Severu a Jihu, která byla touto dohodou vytvořena. Po vstupu do Evropských společenství vláda země zavedla řadu liberálních hospodářských politik (např. výrazné snížení daní ve srovnání s ostatními zeměmi EU), které pomohly zvýšit hospodářský růst v letech 1995-2007, tedy v období, které se dnes často označuje jako období keltského tygra. Poté následovala recese a zvrat v růstu během celosvětové finanční krize, kterou ještě zhoršilo splasknutí irské realitní bubliny.[8] Velká recese trvala do roku 2014 a po ní nastalo nové období silného hospodářského růstu.[9]
Irsko je unitární parlamentní republikou[10] s prezidentem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárným orgánem je dvoukomorový Oireachtas. Je rozvinutou zemí s velmi vyspělou ekonomikou,[11] má třetí nejvyšší hrubý domácí produkt dle parity kupní síly na obyvatele na světě. V Dublinu se nachází jedno z hlavních evropských finančních center. Podle indexu lidského rozvoje se umístilo na sedmém místě na světě.[12] Vysoko se umístilo také v oblasti zdravotní péče, ekonomické svobody a svobody tisku.[13][14] Podle světového indexu míru bylo Irsko v roce 2024 druhou nejmírumilovnější zemí na světě.[15] Je členem Evropské unie (EU), eurozóny a zakládajícím členem Rady Evropy a Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Kvůli své vojenské neutralitě není členem Severoatlantické aliance,[16] ale podílí se na spolupráci prostřednictvím Partnerství pro mír a účastní se Společné bezpečnostní a obranné politiky EU. Není také plnoprávným členem schengenského prostoru.
Etymologie
[editovat | editovat zdroj]Původ označení Éire a tím pádem i Ireland je značně nejasný.[17][18] Výklady původu názvu starými irskými legendami však jsou pro etymologický výzkum takřka bezcenné.[18] Navzdory nejasnostem je nade všechny pochybnosti, že se jedná o název velmi starobylý. Již v geografických zdrojích starověkého Řecka z 5. století př. n. l., se objevuje název Ierne.[17] Ptolemaiova mapa světa přibližně z roku 150 n. l. má pro Irsko označení Iouernia, kterýžto název byl do latiny transliterován jako Iuverna.[17][19] V Caesarově díle se pak už nachází název Hibernia, jenž pravděpodobně vznikl kontaminací původního označení a latinského slova hibernus, který znamená česky chladný, zimní.[17][19] V rané irské literatuře se pak objevuje staroirský termín Ériu, ze kterého se vyvinul již zmíněný současný název Éire.[17][19] Z tohoto základu se přidáním germánské koncovky -land, charakteristické pro pojmenování země, vytvořil současný anglický název Ireland. V jazycích příbuzných irštině, velštině a bretonštině se používaly pro označení Irska tvary Ywerddon, Iwerdon a Iverdon,[18] vycházející z protokeltského *ɸīwerjō. V současné době se pak jedná o tvar velšský Iwerddon a bretonský Iwerzhon; dále také kornsky Iwerdhon.
V irské mytologii byl Ériu jedním z božských eponymů pro Irsko, společně s eponymy Banba a Fódla.[17]
Dějiny
[editovat | editovat zdroj]
Nejstarší doklady přítomnosti mezolitických lovců a sběračů v severovýchodní části ostrova pocházejí ze 6. tisíciletí př. n. l. Na sklonku 5. tisíciletí př. n. l. se do Irska rozšířilo zemědělství. Neolitičtí zemědělci po sobě zanechali působivé megalitické mohyly, jako například Newgrange v hrabství Meath (okolo 3200 př. n. l.).[20] Kolem roku 2500 př. n. l. počíná v Irsku doba bronzová. Zejména na jihozápadě země se na mnoha místech našly pozůstatky těžby mědi. V době železné do Irska přišli Keltové.[21]
.jpg)
Již velmi brzy, v 5. století, do Irska proniklo křesťanství.[22] Rozhodující úloha v pokojné christianizaci Irska je připisována svatému Patrikovi, prvnímu irskému biskupovi, který v zemi působil po roce 431.[23] Irsko se v 7. a 8. století stalo významným centrem latinské vzdělanosti a řada Irů působila v Anglii, ve Skotsku i na kontinentě jako misionáři (viz Iroskotská misie).[24] K nejznámějším těmto misionářům patřil sv. Kolumba, sv. Kolumbán či sv. Havel.
Od roku 795 začali do Irska podnikat nájezdy Vikingové, kteří drancovali a odváželi vše cenné do své domoviny.[25] Většina dodnes dochovaných zlatých irských ozdob pochází z vykopávek vikingských hrobů v Norsku. Vikingové založili na irském pobřeží řadu osad, z nichž se vyvinula významná města (Dublin, Wexford, Waterford, Cork, Limerick). Roku 1014 irský velekrál Brian Bóruma dokázal rozhodným způsobem Vikingy porazit, ale sjednotitelem ostrova se nestal, neboť v rozhodující bitvě u Clontarfu padl.[26] Irsko bylo rozdrobeno na malá, vzájemně bojující království, až do 12. století.
Roku 1166 vládce východoirského státečku Leinster, král Diarmait Mac Murchada, požádal o pomoc v jednom z lokálních bojů anglického krále Jindřicha II. Ten vyslal vojsko vedené normanským družiníkem Richardem de Clare, který rychle vojensky uspěl a oženil se s Diarmaitovou dcerou.[27] Po Dairmaitově smrti Jindřich II. usoudil, že má od toho momentu na Irsko nárok a udělil ho jako léno svému nejmladšímu synovi, pozdějšímu králi Janu Bezzemkovi. Od té doby bylo Irsko jako takzvané Panství Irské (Lordship of Ireland) pod svrchovaností anglických králů.
Do Irska začali proudit přistěhovalci z Anglie a Skotska, ale většinou přijímali irský jazyk a zvyky. Anglizace se omezila jen na Dublin a okolí, a to přesto, že Angličané tzv. Kilkennyskými výnosy (The Statutes of Kilkenny) z roku 1366 zakázali tradiční irské oděvy, irštinu i smíšená manželství, na což ihned reagovalo první z řady protianglických povstání.[28]
Napětí mezi Angličany a Iry vzrostlo, když v 16. století přibyl spor náboženský – Jindřich VIII. vypověděl poslušnost Římu a postavil se do čela národní, anglikánské církve. To však nenašlo v Irsku většinový ohlas. Byla sice po anglickém vzoru ustavena státní církev (Church of Ireland), naprostá většina Irů však setrvala u římskokatolického vyznání. Angličtí panovníci, kteří se obávali, že jejich nepřátelé (zejména Španělsko) využijí Irska jako pátou kolonu, zesílili snahy o podmanění země. Proti oklešťování svých starých práv povstala v 90. letech 16. století ulsterská šlechta pod vedením Hugha O'Neilla, hraběte z Tyrone.[29] Na pomoc přišli Španělé, ale roku 1601 byli povstalci u Kinsale poraženi. Roku 1607 šlechtická opozice odešla do exilu, což byla pro Irsko tvrdá rána. Ztratilo velkou část své elity a na zkonfiskovanou půdu anglická vláda systematicky usazovala protestantské kolonisty z Anglie a Skotska, čímž se společnost rozštěpila.
Roku 1641 vypuklo v Ulsteru další povstání, proti anglickému revolučnímu parlamentu.[30] Povstalci vytvořili tzv. Irskou katolickou konfederaci se sídlem v Kilkenny. Roku 1649 se v Irsku vylodil Oliver Cromwell a během tří let Konfederaci rozdrtil. Krutost a masakry Cromwellových vojáků zanechaly hluboké stopy v irské kolektivní paměti a folklóru.[31] Katolická šlechta po povstání přišla o svá panství, která připadla protestantům. Nedocházelo však již ke kolonizaci. Po obnově monarchie za Karla II. sice proběhly některé restituce, ale z politických důvodů Karel většinu půdy novým protestantským majitelům ponechal.
_p184_Defeat_at_Vinegar_Hill.jpg)
Další tvrdá rána dopadla na irské katolíky roku 1689, kdy se poslední irští šlechtici postavili ve „válce dvou králů“ za svrženého katolického krále Anglie Jakuba II. v boji s jeho synovcem a zetěm, protestantem Vilémem III. Oranžským. Prohráli a roku 1691 následovala další emigrační vlna (zvaná někdy „odlet divokých hus“).[32] Roku 1695 byli katolíci v Irsku zbaveni všech politických a některých majetkových práv. Nesměli volit ani být voleni do parlamentu, nebo zastávat vyšší posty v armádě. 75 % irského obyvatelstva se tak ocitlo v postavení nižší kasty. Výsledkem bylo irské povstání z roku 1798, vyvolané organizací Society of United Irishmen, jež byla vedena zejména Wolfem Tonem. Bylo tvrdě potlačeno. Britové Irsku odňali poslední zbytky autonomie a přinutili irský parlament v roce 1800 přijmout zákon o připojení k Británii (Zákony o unii z roku 1800) a rozpustit se. 1. ledna 1801 tak vznikl stát Spojené království Velké Británie a Irska. Irové ztratili definitivně samostatnost, na příštích 122 let. Národní katastrofa byla dovršena v letech 1845 – 1851, kdy bez jakéhokoli zájmu londýnských úřadů Velký irský hladomor zahubil, nebo vyhnal do emigrace polovinu irského obyvatelstva.[33] Počet obyvatel se během pár let snížil z 8 na 4,4 milionu. Výsledkem byl irský nacionalismus a hnutí feniánů, které se leckdy uchylovalo i k terorismu.
_after_the_1916_Easter_Rising.JPG)
O velikonočním týdnu v roce 1916 vypuklo v Irsku republikánské povstání, tzv. velikonoční.[34] Povstání bylo organizováno Irským republikánským bratrstvem (Irish Republican Brotherhood) a trvalo od 24. dubna do 30. dubna. Členové organizace Irští dobrovolníci (Irish Volunteers), kteří byli vedeni učitelem a advokátem Patrickem Pearsem a doplněni menší Irskou občanskou armádou (Irish Citizen Army) vedenou Jamesem Connollym, společně s 200 členy Ženské rady (Cumann na mBan) obsadili klíčové pozice v Dublinu a vyhlásili republiku a nezávislost na Británii. Povstání bylo potlačeno po šesti dnech bojů a jeho vůdci byli válečným soudem odsouzeni k smrti a popraveni.
.jpg)
V lednu 1919 členové Sinn Féin založili nezávislý parlament a vyhlásili Irskou republiku. Britská vláda odmítla akceptovat nově vyhlášený stát, což vedlo k irské válce za nezávislost.[35] Irové zvítězili a 6. prosince 1921 celý Irský ostrov vystoupil ze Spojeného království Velké Británie a Irska a byl založen Irský svobodný stát. Nicméně hned další den se parlament Severního Irska, kde byli ve většině protestanti, podepsal pod angloirskou dohodu a připojil zpět severní část ostrova ke Spojenému království. Tato událost je známá jako rozdělení Irska. Irský svobodný stát zanikl v den, kdy bylo formálně založeno Irsko – tedy 29. prosince 1937.
Irsko zvolilo během druhé světové války neutralitu, ale západním spojencům nabídlo tajnou pomoc, zejména při potenciální obraně Severního Irska.[36] Přes tuto neutralitu se ale k britským silám připojilo přibližně 50 000 irských dobrovolníků, tedy občanů nezávislého Irska.
Irsko si původně zachovalo personální unii s Británií a formálně stál v čele země britský monarcha. V roce 1949 však byla odstraněna i tato poslední vazba na Británii a nastoleno bylo republikánské zřízení. Název státu byl ovšem změněn na Irsko (Éire), nikoli „Irská republika“ (Poblacht na hÉireann). Tento název je plánován až po eventuálním připojení severních provincií, které se hlásí k Británii.
.jpg)
V roce 1973 se Irsko připojilo k Evropskému společenství (současné Evropské unii).[37]
Od roku 1987 se irská ekonomika, v poválečných letech v trvalých problémech, začala náhle zotavovat a 90. léta 20. století znamenala začátek pozoruhodného ekonomického růstu. Začalo se hovořit o "irském ekonomickém zázraku" či "keltském tygrovi".[38] Hrubý domácí produkt Irska rostl v letech 1995 až 1999 v průměru o 9,6% ročně.[39] V roce 2000 se Irsko stalo šestou nejbohatší zemí na světě, pokud jde o HDP na obyvatele. O příčinách tohoto prudkého růstu ekonomové spekulují, ale v zásadě bylo Irsko 90. let dlouho vzorem úspěšné ekonomiky založené na nízkých daních a svobodě pro finanční podnikání. Významným faktorem patrně též bylo, že díky Evropské unii země získala lukrativní přístup na trhy, na které dříve dosáhla pouze prostřednictvím Spojeného království. Irsko také v 70. a 80. letech načerpalo z EU značné dotace. Finanční krize, která začala v roce 2008, však ukončila zlaté časy boomu.[40] HDP klesl v roce 2008 o 3% a v roce 2009 o 7,1%. Hrozil dokonce státní bankrot. Těžce zasažená ekonomika se zvedla až po roce 2013.[41][42] Ač již nedosahuje rekordního růstu jako v 90. letech, průměrný růst okolo pěti procent ročně je i tak jedním z nejvyšších v Evropě.
_Bill_2015-_REF-103872_(17185292449).jpg)
Rychlá modernizace přinesla též sekularizaci. Tradičně vysoká úroveň religiozity poklesla. Historik R. F. Foster označil tři příčiny tohoto trendu: vzestup irského feminismu, převážně "dovezeného z Ameriky", s liberálními postoji k antikoncepci, potratům a rozvodu. Zadruhé, pedofilní skandály církve a reakce biskupů na ně. Za třetí, prosperita přinesla konzumerismus, který podkopal ideál "svaté chudoby".[43] Jeho analýzu potvrdilo referendum z roku 2015, v němž 63 % Irů podpořilo stejnopohlavní manželství, či referendum v roce 2018, v němž se Irové, k překvapení mnohých Evropanů, vyslovili většinou 66 procent pro zrušení zákazu potratů.[44]
Po celou dobu existence nezávislého Irska zůstala ožehavou otázka Severního Irska. Pocítila to i celá Evropa během brexitu (odchodu Británie z EU), kdy právě severoirská otázka dlouho blokovala dohodu o nalezení nových pravidel vztahu Británie a EU. Odchod Britů z unie otevřel po mnohých letech i v Severním Irsku diskuse o možném připojení k Irsku.[45]
Státní symboly
[editovat | editovat zdroj]Vlajka
[editovat | editovat zdroj]Irská vlajka je tvořena listem o poměru stran 1:2 s třemi svislými pruhy v barvě zelené, bílé a oranžové.[46][47]
Znak
[editovat | editovat zdroj]Irský státní znak je tvořen modrým štítem se zlatou, pozdně středověkou, keltskou harfou se stříbrnými strunami.[47]
Hymna
[editovat | editovat zdroj]Irská hymna je píseň Amhrán na bhFiann (anglicky The Soldier's Song, česky Píseň vojáka). Slova napsal Peadar Kearney, který spolu s Patrickem Heeneyem složil i hudbu. Původní text z angličtiny do irštiny přeložil Liam Ó Rinn.
Geografie
[editovat | editovat zdroj]
Irský ostrov je s rozlohou 84 412 km² druhým největším z Britských ostrovů. Omývají jej vody Atlantského oceánu na západě, Keltského moře na jihovýchodě a Irského moře na východě. Irsko používá GMT (UTC), v Irsku označovaný jako Ireland Standard Time (IST).[48] Stejně jako ve všech zemích EU zde letní čas začíná poslední březnovou neděli v 1.00 UTC a končí poslední říjnovou neděli v 2.00 UTC. Čas se pak posouvá na UTC+1.[48]
Povrch
[editovat | editovat zdroj]Povrch Irska je převážně nížinatý, zejména pak v centrálních oblastech. Hornatiny se vyskytují v blízkosti pobřeží. Nejvyšším vrcholem je Carrauntoohil (1041 m n. m., Carrán Tuathail Carrán Tuathail) v pohoří Macgillycuddy's Reeks. Mezi další významná pohoří patří: Wicklow Mountains na východě a Antrim Plateau v Severním Irsku.
Vodstvo
[editovat | editovat zdroj]Nejdelší řekou nejen Irska, ale i Britských ostrovů je 386 km dlouhá řeka Shannon. Na jejím toku jsou tři velká jezera (po proudu): Lough Allen, Lough Ree a Lough Derg. Největším jezerem ostrova je Lough Neagh v Severním Irsku. Ostrov si vysloužil přezdívku „Smaragdový ostrov“ díky bujné vegetaci,která je zde díky mírnému klimatu a častému jemnému dešti.
Příroda
[editovat | editovat zdroj]Na většině území Irska leží louky a vřesoviště. 15 % území pokrývají rašeliniště a 5 % rozlohy zaujímají původní listnaté lesy. V zemi překvapivě rostou vavříny, myrty a planiky, které rostou především ve středomoří. Irská fauna už není tak bohatá, jak bývala před příchodem lidí. S jejich příchodem vymizely zdejší populace bobrů, divokých koček, medvědů a vlků. Dnes zde žijí hlavně drobní hlodavci, ptáci a ovce. Vůbec tu nežijí hadi – to je vysvětleno legendou, podle které je měl z ostrova vyhnat svatý Patrik, patron Irska.
Nejhůře obdělávatelná půda leží v jihozápadních a západních krajích. Tyto části jsou velmi hornaté, s nádhernými výhledy.
Klima
[editovat | editovat zdroj]
Hlavní vliv na podnebí v Irsku má Atlantský oceán s teplým Severoatlantským proudem.[49] Díky tomu panuje v Irsku podle Köppenovy klasifikace podnebí mírné oceánické podnebí – klasifikace Cfb.[50] To znamená, že výkyvy teplot v Irsku nejsou tak vysoké, jako v jiných oblastech se srovnatelnou zeměpisnou šířkou. Mořský vliv na teploty je nejsilnější na západním pobřeží, směrem do vnitrozemí se pak snižuje.[49] Převládají zde teplá léta a mírné zimy.
Průměrná roční teplota se pohybuje okolo 9 °C.[51] V lednu dosahuje přibližně 5 °C a v červenci stoupá k 15 °C.
Roční úhrn srážek se zde pohybuje od 800 do 2800 mm.[49] Nejvíce prší na severozápadě, západě a jihozápadě – na návětrné straně ostrova. Nejvíce srážek spadne v zimě, zatímco nejméně se jich vyskytuje na začátku léta.[49] Sníh je v Irsku velmi neobvyklý. Silné sněžení však může způsobit potíže v dopravě či poškození přenosové soustavy.[51] Pokud se však sníh objeví, bývá to nejčastěji v období od listopadu do dubna, obzvláště pak v lednu a únoru; výjimečně byl sníh zaznamenán i v září a květnu.[52] Průměrná doba se sněhovou pokrývkou se pohybuje od 5 dní na jihozápadě do 24 dní na severu země. Typická délka trvání sněhové pokrývky hlubší než 1 cm, ač se rok od roku liší, se pohybuje od jednoho do dvou dnů v pobřežních oblastech, kdežto ve vnitrozemí to může být až 10 dní; nejdelší sněhovou pokrývku pak zaznamenávají Wicklow Mountains – až 30 dní.[52]
Průměrná doba slunečního svitu je v Irsku 3,25–3,75 hodin denně, zatímco celoroční doba se pohybuje mezi 1400 a 1700 hodinami.[53] To znamená, že více než polovinu roku je nad Irskem zatažená obloha – kvůli již zmíněnému vlivu Atlantského oceánu a přidružených tlakových níží.[53] Nejslunečnějšími měsíci jsou květen a červen s průměrným denním slunečním svitem mezi 5 a 6,5 hodinami.[53] Nejvíce slunečního svitu dopadá v jihovýchodní části země (až 7 hodin).[53] Nejméně slunečního svitu naopak na Irsko dopadá v prosinci, hodnoty se pohybují od hodiny na severu po 2 hodiny na jihovýchodě.[53]
Politika
[editovat | editovat zdroj]
Irsko je unitární parlamentní republika. Dvoukomorový parlament se nazývá Oireachtas, horní komorou je senát – Seanad Éireann a dolní komorou je poslanecká sněmovna – Dáil Éireann. Zatímco senát má 60 členů, sněmovna má 166 členů. Sídlem parlamentu je Leinster House v Dublinu. Dáil je volen lidovým hlasováním a sestaven na základě poměrného zastoupení. Irská ústava říká, že se parlamentní volby musí konat alespoň každých sedm let, obvykle se ale strany shodnou na dřívějším rozpuštění sněmovny a nových volbách. Senát je složen specifickým způsobem, nevolí se do něj klasickým lidovým hlasováním – jedenáct jeho členů je jmenováno předsedou vlády, šest členů určí dvě univerzity a 43 členů je vybráno ze seznamu kandidátů vytvořených různými odbornými organizacemi.
Předseda vlády se nazývá taoiseach, je jmenován prezidentem na návrh Dáilu. Vláda je ústavně omezena na patnáct členů, nesmí jich být nikdy víc, může jich být ale míň. Premiér, místopředseda vlády a ministr financí musí být členy Dáilu. Taoiseachem je od ledna 2025 Micheál Martin ze strany Fianna Fáil.[54]
V čele státu stojí prezident (irsky Uachtarán na hÉireann), volený na sedmileté funkční období – může být zvolen na maximálně dvě období. Funkce prezidenta je spíše reprezentativní, ale může kupříkladu předat jakýkoli návrh zákona Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o jeho ústavnosti, bez nutnosti podávat formální žalobu, kterou by soud mohl nepřijmout. Od listopadu 2025 je prezidentkou republiky Catherine Connollyová.[55]
Zahraniční politika
[editovat | editovat zdroj]
Občané Spojeného království mohou volně vstupovat do země bez pasu díky bezpasové zóně zahrnující ostrovy Irsko, Velkou Británii, Ostrov Man a Normanské ostrovy. Na letištích a v námořních přístavech je však vyžadována určitá identifikace.
Irsko je vzhledem ke své minulosti citlivé na nezávislost v zahraniční politice. Není tedy členem NATO a deklaruje dlouhodobě svou vojenskou neutralitu. I proto irské obranné síly často přispívají k mírovým misím OSN – byly v Kongu, na Kypru, v Libanonu i Bosně a Hercegovině.[56]
Vztahy se Spojenými státy jsou přesto výsadní a bylo to znát ještě před vznikem mimořádných ekonomických vazeb v 90. letech, již v době studené války. Během kubánské raketové krize roku 1962 například premiér Seán Lemass povolil prohledání kubánských a československých letadel na letišti Shannon a předal informace CIA.[57] Irská vzdušná zařízení byla používána armádou Spojených států pro přepravu vojenského personálu při invazi do Iráku v roce 2003. Letiště Shannon bylo rovněž použito pro invazi do Afghánistánu v roce 2001 a také pro první válku v Zálivu. Od roku 1999 je Irsko členem programu NATO Partnerství pro mír a Euroatlantické rady partnerství NATO.[58]
Administrativní dělení
[editovat | editovat zdroj]
Irsko se tradičně rozděluje do čtyř provincií – Connacht (irsky Connachta), Leinster (irsky Laighin), Munster (irsky an Mhumhain) a Ulster (irsky Uladh), dříve též existovala provincie Meath (irsky an Mhí) – tzv. Střední království. Provincie se dále dělily na 32 hrabství pro administrativní potřeby britské správy. Šest hrabství Ulsteru zůstává pod britskou správou díky referendu z roku 1973. Zbylých 26 hrabství nyní tvoří Irskou republiku. Jsou to:
Zvláštní samosprávné postavení mají města Dublin, Cork, Limerick, Galway a Waterford. Zbytek hrabství Dublin je rozdělen na Dún Laoghaire – Rathdown, Fingal a Jižní Dublin. Hrabství Tipperary se dříve dělilo na Severní a Jižní Tipperary, v současné době je celistvé.
Kód popisující jednotlivá hrabství je ISO 3166-2:IE. Pro každé hrabství má tvar IE-AA, kde AA je jedno- či dvoupísmenná zkratka hrabství.
Ekonomika
[editovat | editovat zdroj]-_ALONG_BOTANIC_AVENUE_(JANUARY_2018)-135339_(27856990779).jpg)
Irsko patří k nejbohatším zemím Evropy a pozoruhodné je, že toho dosáhlo v relativně krátkém čase. Podle Mezinárodního měnového fondu je irská ekonomika (z hlediska hrubého domácího produktu v paritě kupní síly) 40. největší na světě (vezmeme-li v potaz jen skutečně suverénní státy), což jí v přepočtu na obyvatele řadí na třetí místo na planetě.[3] Oba státy před ní v tomto žebříčku jsou maličké země nebo městské státy (Lucembursko a Singapur), Irsko tak lze označit za nejbohatší stát střední velikosti. Přitom ještě v 70. letech bylo v evropském kontextu považováno za relativně chudou zemi.
Příčiny tohoto obrovského úspěchu byly již mnohokrát analyzovány. Nejprve pomohl vstup do Evropského společenství (od 1993 Evropská unie) v 70. letech, kdy se Irsku otevřely nové trhy. Od 90. let 20. století pak Irsko vsadilo na maximální otevřenost své ekonomiky, od čehož neustoupilo dosud – podle indexu ekonomické svobody je Irsko třetí nejotevřenější ekonomikou světa (k roku 2022), hned za městským státem Singapur a Švýcarskem.[59] Třetí příčinou bylo nízké zdanění, kvůli němuž bylo Irsku někdy spíláno jakožto daňovému ráji – korporátní daň byla nastavena na 12,5 %. Čtvrtým stimulem slavné jízdy "keltského tygra" či vzniku "irského ekonomického zázraku" byly investiční pobídky nadnárodním společnostem Apple, Dell, Google či Microsoft, které si v Irsku zřídily svá sídla, právě v době, kdy rozvoj informačních technologií ve Spojených státech dynamizoval i americkou a celou globální ekonomiku.[60]
.png)
Kombinace toho všeho zplodila zázračná irská 90. léta 20. století. Ve druhé polovině 90. let dosahoval roční růst irského HDP až k 10%. Poté se zpomalil, ale až do roku 2007 se stále držel na vynikající úrovni. Přinesl s sebou též developerský boom. V souvislosti s tím stoupaly ceny nemovitostí do závratných výšek. V letech 1997–2004 se průměrná cena bydlení v Irsku ztrojnásobila. Trh s bydlením se ale nakonec ukázal být achillovou patou irského modelu. Právě přes něj se v důsledku americké hypoteční krize roku 2007 do irské ekonomiky vkradla nedůvěra a nejistota a začaly obrovské potíže bank. Když pak roku 2008 přišla globální ekonomická krize, silná závislost na investicích z USA a vývozu nadnárodních firem vedla k mimořádným potížím.[60] Irsko se stalo prvním státem eurozóny, který se ocitl v recesi.[61] HDP klesl v roce 2008 o 3% a v roce 2009 o 7,1%. Hrozil dokonce státní bankrot.[40] V důsledku vládních záruk za dluh soukromého bankovnictví se Irsku náhle prodražily státní půjčky a muselo žádat o pomoc Evropskou unii a Mezinárodní měnový fond. Míra nezaměstnanosti v únoru 2012 dosáhla 15,1 %, a to přesto, že 120 000 ekonomických migrantů (2,6 % z celkového počtu obyvatel) se vrátilo od počátku krize do domovských zemí. Těžce zasažená ekonomika se zvedla až po roce 2013.[41][42] Již nedosahuje rekordního růstu jako v 90. letech, průměrný růst se pohybuje okolo pěti procent ročně. To je ale i tak více než ostatní země západní Evropy, a Irsko si tak pozvolna upevňuje pozici jedné z nejbohatších zemí kontinentu i světa, kterou si vybojovalo v 90. letech. Někteří ekonomové mají ale pochybnosti o irském modelu, který navzdory otřesům z let 2007-2013 zůstal v jádru nezměněn, naopak k technologickým americkým firmám přibyly farmaceutické: Nadnárodní firmy se podílejí na irském vývozu již z 85 %, platí 80 % vybraných daní v Irsku a zaměstnávají čtvrtinu pracovní síly v soukromém sektoru.[62] Čtrnáct z dvaceti největších irských firem (obrat k roku 2017) jsou nadnárodní společnosti se sídlem v USA.[63]
.jpg)
Závislost na obřích nadnárodních korporacích sídlících v zemi jen jako v dobré, daňově příjemné základně v lůně Evropské unie, se mnohým ekonomům zdá být rizikovou, zvláště v souvislosti s hrozbami jednotné digitální daně nebo obecnějšími tlaky na daňovou nivelizaci v EU – unie už několikrát Irsku pohrozila pokutami za daňové zvýhodňování například firmy Apple.[64] Někteří ekonomové také pochybují, jestli kritérium hrubého domácího produktu v takové konstelaci jako je irská (nebo lucemburská) skutečně něco vypovídá o ekonomickém výkonu dané země. Doporučují vyvážit pohled na takové ekonomiky nějakým kritériem které by eliminovalo "paradox daňových rájů". V samotném Irsku vzniklo v této věci mnoho pochybností. Tato rozsáhlá diskuse vedla k tomu, že Irská centrální banka v únoru 2017 začala měřit výkon ekonomiky novým parametrem, tzv. modifikovaným hrubým národním důchodem (modified gross national income).[65] Podle tohoto přepočtu není vývoj Irska skutečně tak dynamický – například zatímco HDP (vyjádřené v eurech na hodnotě z roku 2018) stouplo z úrovně 170 tisíc v roce 2009 na úroveň 324 tisíc v roce 2018, podle nového kritéria modifikovaného hrubého národního důchodu stoupl ze 134 tisíc v roce 2009 na 197 tisíc. Zatímco v prvém případě vidíme takřka zdvojnásobení výkonu, ve druhém ani zdaleka.[66] Světová banka, která kritérium hrubého národního důchodu (gross national income) zavedla, se na metodice výpočtu s Irskou centrální bankou ovšem neshoduje. Dle její tzv. metody atlas je