Norie v Hamá
| Norie v Hamá | |
|---|---|
 Historická norie na řece Orontes v Hamá | |
| Účel stavby | |
Původně čerpání vody pro zavlažování a zásobování města; dnes technická a kulturní památka | |
| Základní informace | |
| Výstavba | středověk; významné dochované součásti ze 14. a 15. století |
| Přestavba | opakované opravy, zejména od 80. let 20. století |
| Materiály | dřevo (kola), kámen (opěry a akvadukty) |
| Poloha | |
| Adresa | břehy řeky Orontes, Hamá, [[Soubor:Flag of Sýrie.svg|22x15px|border|Sýrie]] [[Sýrie]] |
| Souřadnice | 35°8′7,01″ s. š., 36°45′11,02″ v. d. |
 | |
| Další informace | |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Norie v Hamá (arabsky نواعير حماة, nawāʿīr Ḥamā) jsou souborem historických vodních kol na řece Orontes ve městě Hamá v západní Sýrii. Sloužily k vyzdvihování říční vody do výše položených kamenných akvaduktů, odkud byla samospádem rozváděna do městských čtvrtí, zahrad a na zemědělské pozemky. Poháněl je samotný říční proud, bez potřeby tažných zvířat či dalšího zdroje energie. Soustava dřevěných kol, jezů, opěr, vodních kanálů a akvaduktů představuje významnou památku středověkého vodního stavitelství a jeden z charakteristických symbolů Hamá.[1][2]
Tradičně uváděný počet dochovaných norií je sedmnáct; tento údaj však neznamená, že všechna kola jsou současně provozuschopná. Průměr běžných hamáských norií činí přibližně 10–12 metrů, zatímco největší dosahují asi 21 metrů. Po zániku jejich původní vodárenské funkce ve 20. století se staly především předmětem památkové ochrany. Od 8. června 1999 jsou zapsány na předběžném seznamu syrských kandidátů na Seznam světového dědictví UNESCO (nikoli na vlastním seznamu světového dědictví).[1][3]
Konstrukce a princip činnosti
[editovat | editovat zdroj]Vodní kolo a jeho pohon
[editovat | editovat zdroj]
Označení norie pochází z arabského ná'úra (ناعورة), jímž se označuje zařízení vyzvedávající vodu pomocí otáčejícího se kola. Na rozdíl od běžného mlýnského kola, které předává energii dalšímu stroji, je zde vlastní otáčející se konstrukce zároveň mechanismem čerpajícím vodu. Hamáské norie patří mezi kola poháněná přímo proudem řeky; nezaměňují se proto s vodními čerpacími zařízeními, jež uváděla do pohybu zvířata.[4][2]
Kolo je usazeno na mohutné vodorovné ose a zpevněno soustavou paprsků, příček a obvodových prvků. Na jeho obvodu jsou umístěny dřevěné schránky či žlábky, které se při ponoření do řeky naplní vodou. Otáčení je vynese k vrcholu kola, kde se jejich obsah vylije do vysoko položeného sběrného žlabu. Odtud voda pokračuje kamenným akvaduktem či sítí kanálů k místům spotřeby. Její další dopravu zajišťuje gravitace. Kolo proto současně využívá energii tekoucí vody a překonává výškový rozdíl mezi hladinou řeky a zavlažovaným územím.[1][4]
Dřevěné části se vyráběly z několika druhů dřeva, mimo jiné z topolu a ořešáku. Jednotlivé prvky bylo možné vyměňovat, takže dlouhodobá existence vodního díla neznamená, že by jeho dřevěná konstrukce pocházela beze změn ze středověku. Při otáčení vzniká charakteristické vrzání a skřípění, tradičně spojované se zvukovou kulisou města. Je způsobeno především pohybem a třením dřevěných součástí.[4][5]
Jezy, akvadukty a rozvod vody
[editovat | editovat zdroj]Samotné kolo bylo pouze jednou částí rozsáhlejšího vodohospodářského systému. Šikmo vedené nízké jezy soustřeďovaly proud do míst, kde mohl roztáčet lopatky. Kamenné opěry nesly osu kola a navazující akvadukty odváděly vodu nad úroveň říčního břehu. V závislosti na místních podmínkách stálo u jednoho jezu i více kol. Součástí soustavy byly také nádrže a rozvodné kanály, jimiž se voda dostávala do zahrad, domů, veřejných kašen, mešit, lázní a karavanserájů.[2][1]
Nutnost zdvihat vodu vyplývala z polohy řeky: Orontes protéká Hamá v poměrně hlubokém korytě, takže okolní zahradní terasy leží nad jeho hladinou. Norie umožňovaly zavlažovat také pozemky, k nimž by se voda bez mechanického vyzdvižení nedostala. Jejich účinnost závisela na průměru kola, rychlosti proudu, výšce odběrného žlabu a průtoku v řece; při nízkém stavu vody se provoz omezoval nebo zastavoval.[5][2]
Historie
[editovat | editovat zdroj]Starověké doklady a nejstarší písemné zprávy
[editovat | editovat zdroj]Přesné období zavedení norií přímo v Hamá není známo. Technika vodních kol zdvihajících vodu však byla v oblasti Orontu používána již ve starověku. Významným dokladem je mozaika z nedaleké Apameje, datovaná do roku 469 n. l., na níž je vyobrazeno zařízení odpovídající norii. Polští archeologové v roce 2021 navíc upozornili na další apamejskou mozaiku s vyobrazením vodního kola, datovanou do první poloviny 4. století, patrně do období vlády Konstantina I. (306–337). Tato vyobrazení dokládají stáří technologie v regionu, nikoli římský původ jednotlivých dnes dochovaných kol v Hamá.[6][4]
Podle středověké tradice zaznamenané geografem Jákútem al-Hamawím byla kola v Hamá známa již v 9. století. Bezpečnější jsou doklady jejich rozvoje v islámském středověku, kdy se stala důležitou součástí zásobování rychle rostoucího města. Po ničivém zemětřesení roku 1157 byla zdejší vodohospodářská zařízení obnovována za vlády Núr ad-Dína. Další rozvoj soustavy spadá do období Ajjúbovců a mamlúků.[5][4]
Středověká výstavba a nejvýznamnější kola
[editovat | editovat zdroj]K nejvýznamnějším dochovaným zařízením náleží norie al-Muhammadíja (al-Muhammadiyya), postavená roku 1361 (763 hidžry) za vlády mamlúků. Její průměr činí přibližně 21 metrů. Akvadukt přiváděl vodu do oblasti Velké mešity, téměř kilometr od řeky. Americká společnost strojních inženýrů (ASME) uvádí, že se z původního akvaduktu zachovalo čtrnáct oblouků; samotná norie prošla mimo jiné opravou roku 1977. Dne 22. prosince 2006 byla označena za Historic Mechanical Engineering Landmark, tedy historickou památku strojního inženýrství.[3][4]
Dalším mimořádně velkým kolem je norie al-Ma'múríja (al-Ma'muriyya), datovaná do roku 1453. Její průměr se rovněž udává kolem 21 metrů. Rozměry obou kol vynikají i při srovnání s ostatními noriemi ve městě. Je však třeba rozlišovat vznik celého vodního díla, datování jeho kamenných součástí a stáří dřeva, které se kvůli opotřebení průběžně nahrazovalo.[1][4]
Norie nevznikaly jako izolované technické kuriozity. Podél Orontu vytvářely propojenou infrastrukturu, jež se přizpůsobovala rozšiřování města i proměnám zemědělské výroby. Významné části kamenných staveb pocházejí z různých historických období a mnohé byly opakovaně opravovány.[2]
Zásobování města a hospodaření s vodou
[editovat | editovat zdroj]Význam norií přesahoval jejich technickou funkci. Voda z nich zavlažovala ovocné zahrady a zeleninové pozemky na říčních terasách, v arabských pramenech označovaných jako zúr (množné číslo azwár). Vedle zemědělství byla důležitá pro běžný městský život: zásobovala domácnosti, veřejné kašny, náboženské stavby, lázně i tržištní zařízení. Soubor norií však v širším úseku středního Orontu mezi Rastanem a oblastí Ghab sloužil také k zavlažování přibližně 2000 hektarů pozemků; nejde tedy pouze o rozlohu zahrad uvnitř samotného města.[2]
Rozdělování vody podléhalo pravidlům. Zatímco část městských zařízení náležela k náboženským nadacím typu vakf (waqf), četné zemědělské norie vlastnili soukromí majitelé půdy. Provoz zajišťovali správci, kteří vybírali příspěvky na opravy, organizovali práci tesařů a dohlíželi na přidělování vody jednotlivým uživatelům. V případě sporů mohli plnit také úlohu prostředníků. Vodní kola tak tvořila základ nejen zavlažovací techniky, ale i systému smluv, povinností a spolupráce mezi zemědělci, městskými vlastníky a dalšími odběrateli.[2][5]
Ústup původní funkce a památková ochrana
[editovat | editovat zdroj]Od vodárenské infrastruktury k symbolu města
[editovat | editovat zdroj]Od 30. let 20. století začala norie nahrazovat motorová čerpadla, která dokázala dopravovat vodu i při nízkém průtoku a zavlažovat rozsáhlejší plochy. Proces se urychlil v 50. letech a po výstavbě přehrady u Rastanu roku 1960, která změnila vodní režim řeky. Zatímco v minulosti kola fungovala jako běžná součást hospodářství, koncem 20. století již jejich uchování záviselo především na opravách a památkových zásazích. V roce 1970 bylo v Hamá funkčních pouze osm ze šestnácti dříve evidovaných norií; městský program obnovy začal v 80. letech.[2]
U dřevěných kol se přitom nebezpečným stává i dlouhodobé zastavení. V suchém podnebí materiál vysychá a smršťuje se, spoje se uvolňují a nosné části mohou praskat. Zachování památky proto nevyžaduje jen obnovu kamenných opěr, nýbrž i znalost tradičních tesařských postupů a pravidelnou údržbu. Podle Dánského národního muzea se na přelomu 19. a 20. století v Hamá a okolí nacházelo více než padesát kol; na počátku 21. století se již běžně uvádělo sedmnáct dochovaných zařízení. Norie postupně přestaly sloužit pravidelnému zásobování vodou a jejich otáčení mělo převážně ukázkový a kulturní význam.[2][5]
Syrská republika předložila 8. června 1999 celek pod francouzským názvem Noréas de Hama na předběžný seznam světového dědictví UNESCO. K listopadu 2026 však norie nebyly zapsány na definitivní seznam světového dědictví UNESCO.[1]
Poškození a obnova ve 21. století
[editovat | editovat zdroj]Během syrské občanské války utrpěly některé norie škody a opravy komplikoval nedostatek finančních prostředků i zkušených řemeslníků. Dne 8. srpna 2014 zachvátil požár norii al-Dža'baríja (al-Ja'bariyya), stojící u mešity an-Núrí. Podle zprávy předložené UNESCO shořela horní část dřevěné konstrukce, kamenná základna však zůstala zachována. V roce 2020 přinesla agentura AFP reportáž o práci místních tesařů při opravě norie al-Muhammadíja.[7][8]
Další škody způsobilo zemětřesení v roce 2023. Podle zprávy syrského Generálního ředitelství pro památky a muzea, předložené UNESCO v roce 2026, byla nejvážněji poškozena norie Bišríjat (Bishriyat). Po obnově kamenných částí byla koncem roku 2023 uvedena znovu do provozu. Roku 2024 následovala oprava norie al-Muhammadíja, při níž byly vyměněny poškozené dřevěné prvky a obnoven její přirozený pohyb říčním proudem.[9]
S ochranou staveb je spojena také snaha zachovat zanikající odborné dovednosti. Výnosem syrského ministerstva kultury č. 624 ze dne 1. dubna 2024 bylo tradiční řemeslo spojené s výrobou a údržbou norií zapsáno na syrský národní seznam nehmotného kulturního dědictví. V rámci následného výcvikového programu bylo proškoleno osm mladých řemeslníků. Fotoreportáž syrské tiskové agentury SANA z května 2026 zachytila opětovné otáčení historických kol při dostatečném průtoku Orontu.[9][10]
Svědectví Zikmunda a Hanzelky
[editovat | editovat zdroj]Českoslovenští cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund popsali hamáské norie v knize Tisíc a dvě noci, vydané roku 1967. V kapitole nazvané Tradice věnovali pozornost jak pověstem o stáří kol, tak způsobu, jakým se vodní díla stala součástí každodenního života města.[11]
V Hamě na řece Orontu je těch vodních kol několik, různě velkých a různě starých. Největší je prý čtyřicet metrů vysoké. Nikdo nám tu nepotvrdil, že by aspoň některé pocházelo z římských dob, místní lidé kroutili pochybovačně hlavou. „Ale běžte se podívat k starému mostu naproti mešitě, tam je kolo, které pochází zaručeně ze čtrnáctého století. Zásobovalo vodou Velkou mešitu. A je z cedrového dřeva.“Je to vskutku divadlo nevídané. Zvlášť vpodvečer, kdy proti ocúnové obloze jeho rozměry ještě narostou, dostane nórije tajuplné vzezření, připomene donkichotské větrné mlýny. Místo rozevlátých ramen se tu sápou do výšky černé lopatky porostlé mechem a vodními řasami a převracejí řeku do umělé strouhy podpírané kamennými oblouky akvaduktu. A to ponuré vrzání a sténání a kvílení, jež obr vydává! To naříká na své stáří a žaluje na lidi, kteří ho odsoudili, aby si na věky věků máčel nohy v Orontu a nechával si polévat žebra a lopatky a záda i hlavu tak dlouho, až se některé to žebro poláme. Lidé je spraví a zas ho na desetiletí ponechají sisyfovskému osudu. V Hamě ještě tradice čelí naftovým čerpadlům.
Kluci se nechytali mokrých lopatek a neskákali do Oronta. Kohopak by napadla taková hloupost! Byla lezavá prosincová zima.
Galerie
[editovat | editovat zdroj]
Norie s kamennou opěrou a navazujícím vodním dílem
Skupina čtyř norií na Orontu
Detail dřevěné konstrukce (2001)
Dvě vodní kola na historické fotografii z první poloviny 20. století
Večerní osvětlení jednoho z velkých vodních kol- Video zachycující otáčení norie a její charakteristický zvuk
_11.jpg)
_LOC_matpc.07181.jpg)
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Norias of Hama na anglické Wikipedii.
- 1 2 3 4 5 6 Noréas de Hama. UNESCO World Heritage Centre, předběžný seznam světového dědictví, položka č. 1291, 8. června 1999 [cit. 2026-11-03].
- 1 2 3 4 5 6 7 8 9 AL DBIYAT, Mohamed. Les norias de Hama sur l’Oronte : un système traditionnel original de l’utilisation de l’eau fluviale. In: Gestion durable et équitable de l’eau douce en Méditerranée. Monaco, 2010, s. 191–210 [cit. 2026-11-03].
- 1 2 #241 Noria al-Muhammadiyya. American Society of Mechanical Engineers (ASME), 2006 [cit. 2026-11-03].
- 1 2 3 4 5 6 7 HAFIAN, Waal. Norias (nawa’ir) of Hama. Discover Islamic Art, Museum With No Frontiers [cit. 2026-11-03].
- 1 2 3 4 5 The Water Wheels of Hama. National Museum of Denmark, projekt Digital Hama [cit. 2026-11-03].
- ↑ Discovery of oldest representation of a water wheel on a Roman mosaic from Apamea. University of Warsaw, 13. ledna 2021 [cit. 2026-11-03].
- ↑ State of conservation of the properties inscribed on the World Heritage List in Danger and other sites in the Syrian Arab Republic. UNESCO World Heritage Centre, zpráva pro Výbor světového dědictví, 2015, část o Noréas de Hama [cit. 2026-11-03].
- ↑ On Syria river, craftsmen revive famed water wheels. AFP / Rudaw, 7. července 2020 [cit. 2026-11-03].
- 1 2 State Party Report on the State of Conservation of the Syrian Cultural Heritage Sites, for submission by 1 February 2026. Directorate-General of Antiquities and Museums, Syrská arabská republika, 2026, příloha Report on the Activities of the Syrian Development Organization at World Heritage Sites, oddíl The Norias Site in Hama, s. 7–10 [cit. 2026-11-03].
- ↑ Hama regains its charm as the Orontes River flows and historic norias turn again. Syrian Arab News Agency, 15. května 2026 [cit. 2026-11-03].
- ↑ HANZELKA, Jiří; ZIKMUND, Miroslav. Tisíc a dvě noci. Praha: Svoboda, 1967, s. 55, oddíl „Tradice“.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- AL DBIYAT, Mohamed. Les norias de Hama sur l’Oronte : un système traditionnel original de l’utilisation de l’eau fluviale. In: Gestion durable et équitable de l’eau douce en Méditerranée. Monaco, 2010, s. 191–210. Dostupné online.
- DELPECH, Annette; GIRARD, François; ROBINE, Gérard; ROUMI, Muhammad. Les norias de l’Oronte : analyse technologique d’un élément du patrimoine syrien. Damašek: Institut français de Damas, 1997. 240 s. ISBN 2-901315-34-8.
- DE MIRANDA, Adriana. Water Architecture in the Lands of Syria: The Water-Wheels. Řím: L’Erma di Bretschneider, 2007. ISBN 978-88-8265-433-7.
- HANZELKA, Jiří; ZIKMUND, Miroslav. Tisíc a dvě noci. Praha: Svoboda, 1967, s. 54–55.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj] Obrázky, zvuky či videa k tématu Norie v Hamá na Wikimedia Commons
- Noréas de Hama – položka č. 1291 na předběžném seznamu UNESCO (francouzsky)
- Noria al-Muhammadiyya – technickohistorické ocenění ASME (anglicky)
- The Water Wheels of Hama – Dánské národní muzeum (anglicky)
- Zpráva syrské památkové správy z roku 2026 – dokumentace rekonstrukcí a záchrany tradičního řemesla (anglicky)